Úvod

Sorka je země rozprostírající se v pásu pouští na jihu světadílu, konkrétně v západní části. Na severu ji od zbytku Kélasu dělí dvě pohoří: Severní val a Sentské hory. Za východní hranici se považuje řeka Haleryat (sentsky Vran, rašarsky Àléryat, čytarijsky Aitatuga), ačkoli je běžné narazit na Sorkany i za ní. Téměř celé území zaujímají pouště, ať už hornaté či otevřené, které částečně ustupují pouze v jihozápadních oblastech, kde písek přechází v savanu. Jedinými zdroji vody je řeka Seqheq (takzvaná Svatá řeka), oázy a lidmi vyhloubené studny. Západní pouště se nazývají Vysoké písky (sorkansky Narqerriban) a východním se přezdívá Stará země (sor. Sarumban).

Sorka není centralizovaný stát a je nutno ji vnímat pouze jako území obývané kočovnými i usedlými sorkanskými klany, které se nezodpovídají nikomu kromě svých bohů, a to i ve městech, kde platí úplná samovláda. Za hlavu národa se dá považovat takzvaný či takzvaná Nejstarší – duchovní vůdce zvolený kněžími z Chrámu těla jakožto někdo s pravomocí a schopností přímo promlouvat s bohy, řešit spory mezi klany a pasovat cizince Sorkanem (o tom níže). Každý klan podnikne alespoň jednou za pět let výpravu do Seqhanzatu, de facto hlavního města, v jehož středu stojí právě Chrám těla, aby mohl uctít Nejstaršího i bohy a zároveň se setkat se Sorkany ze všech koutů pouště. Vzhledem ke všemu, co největší sorkanské město nabízí, je více než běžné, že sem klany zamíří i každý rok.

Poušť je ohromná a některé sorkanské klany dělí i tisíce mil, přesto je spojuje silná společná identita, ačkoli není nevídané, že spory mezi klany vyúsťují v boje vzácně končící i vyhubením celého klanu. Vzdálenost způsobila i značné rozdíly v jazyce – Sorkan ze západního pobřeží těžko porozumí Sorkanu od řeky Haleryat, avšak kočování zajišťuje, že i poměrně velká území zůstávají jazykově homogenní a že se lidé běžně setkávají s jinými dialekty, především v hlavním městě. Kromě toho psaný jazyk existuje pouze jeden, původně založený na řeči Seqhanzatu, písemně se spolu proto domluví kterýkoli Sorkan, už jen proto, že gramotnost je velmi vysoká.

Sorkané nebývají k cizincům zrovna přátelští. To má kořeny v historii, během níž museli Sorkané bránit svou zemi hned před několika nepřáteli, jmenovitě Kolgany, Altejany, Senťany a současně Lynirosany, a jelikož se tyto konflikty dokázaly táhnout i několik staletí, zažil se pro ně v sorkanštině název „tisíciletá válka“. Právě v Lynirosu našli skutečně silného protivníka, který je poprvé přinutil ustoupit – především snad proto, že pobřeží pro Sorkany není klíčové vzhledem k tomu, že pouze zanedbatelná hrstka se věnuje mořskému rybolovu. V současnosti panuje mezi Sorkany a lyniroskými osadníky relativní mír, a ačkoli se tu a tam najde klan přepadnuvší lyniroskou karavanu či jednotka rytířů ochotných vyhladit každý klan, který jim zkříží cestu, oba národy se povětšinou ignorují a příležitostně mezi sebou s jistým sebezapřením obchodují – neboť oba vědí, že jejich síly jsou prakticky vyrovnané. Lynirosané jsou sice v přesile, ale Sorkané jsou perfektně vycvičení a svou poušť znají lépe než své boty. Otevřeně rozpoutat válku by znamenalo navzájem se vyhladit.

Právě tisíciletá válka ze Sorkanů vytvořila neobyčejně nadané a hrdé bojovníky, připravené bránit poušť a své druhy do poslední kapky krve.

Přestože jsou v dnešní době Sorkané ochotní obchodovat se sousedícími Rašarci a Weslinci a do jisté míry s Lynirosany a Senťany v zájmu zachování míru, opravdu dobré vztahy udržují pouze východní klany s Čytarijci, dalším kočovným národem zdržujícím se ve východním podhůří Sentských hor, který často zabloudí i do Sorské pouště. Není proto divu, že největší podíl takzvaných „pasovaných Sorkanů“ tvoří právě Čytarijci, nejčastěji proto, aby mohli uzavřít sňatek se svým protějškem, který musí dbát na sorkanský zákon, jestliže nechce být navždy vyhoštěn z pouště. „Pasovaní Sorkané“ jsou zákonem vnímáni jako čistokrevní Sorkané, a to po sérii jistých zkoušek různících se klan od klanu; nejčastěji se jedná o ukázku bojového umění a znalosti sorkanského jazyka, kultury a víry. Celý proces pak zakončí Nejstarší v Chrámu těla, který rozhodne o tom, zda bohové svolili, aby se dotyčný stal Sorkanem. Ne každý klan pasované Sorkany uznává, především v západních pouštích je pasování cizinců vnímáno jako zločin.

Sorkanský klan

V sorkanštině turkhan. Jedná se o jednu velkou rodinu žijící pospolu, která může zahrnovat i velmi vzdálené příbuzné, jež by se v jiných kulturách setkávali jen vzácně či vůbec. Vůdcem je takzvaný Starý či Stará, jimž se zodpovídá celý klan a kteří řeší spory v klanu i mimo něj, určují trasu cest a obecně se starají o to, aby klan prosperoval. Nejčastěji se jedná o nejstaršího člena, některé klany ale preferují demokratickou volbu nejzodpovědnější osoby. Klan se dále dělí na „rodiny“, které se skládají z rodičů a jejich dětí, které se dosud neoženily či neprovdaly – to znamená, že prarodiče tvoří nejčastěji dvoučlenné rodiny. Každá rodina má svůj stan, kde společně spí, jí, vaří a obecně tráví čas.

Životní styl se liší klan od klanu. Některé kočují, některé žijí ve městech v jednom či více domech, některé chovají zvířata a jiné se živí pouze ručními pracemi, za které dostávají zaplaceno v naturáliích. Peníze celkově jsou v Sorce vzácným platidlem. Obecně lze říci, že drtivá většina kočovných klanů má ve svých řadách alespoň jednoho člena znalého kazvarë, sorkanského bojového umění, a tedy připraveného svůj klan bránit v boji. Ve městech je situace poněkud jiná – usedlé klany se v boji většinou necvičí, a proto ochrana měst připadá především na procházející klany bojovníků. Mezi Sorkany chovaná zvířata patří velbloudi, koně, osli, ovce, kozy a krávy. Sorkanští koně v poušti přežívají již tisíce let a jejich těla jsou dokonale vyvinutá pro horké, suché klima i pro jezdectví a válku. Jedná se o druh zcela odlišný od koňských plemen chovaných ve zbytku Kélasu.

Sorkanské svatby bývají jednodenní slavnosti probíhající od západu slunce až do jeho východu. Snoubenci jsou oddáváni Starými ze svých klanů. O tom, v jakém klanu budou novomanželé žít, rozhoduje zkouška a mimo jiné zlatý hřeb svatební noci – mezi bojovníky to je přátelský souboj, po němž vítěz zůstává ve svém klanu a prohraný opouští svůj klan. Mezi nebojovníky jde většinou o domluvu mezi oběma klany, která mnohdy z nejrůznějších důvodů zahrnuje úplatky, avšak vzhledem k tomu, že většina nebojovníků je usedlá a partnera si najde ve svém městě, na výsledku vyjednávání jim nezáleží tolik jako kočovným bojovníkům.

Sorkanský zákon je soubor psaných i nepsaných pravidel, jimiž se musí řídit každý Sorkan. Nejzásadnější jsou psaná pravidla pocházející ze Svaté knihy světa, posvátného písma sorkanského náboženství, která říká zakazuje bratrovraždu (obecný název pro vraždu kteréhokoli člena vlastního klanu), romantické i sexuální vztahy s nesorkanskou osobou či členem vlastního klanu (výjimkou jsou samozřejmě sezdané páry, kde každý partner pochází z jiného klanu; pokrevní příbuznost v tomto zákoně nehraje roli), zradu (nejčastěji v tom smyslu, že Sorkanu v boji padne choť; jde o porušení přásahy, že člověk svou choť v boji buď ochrání, nebo padne spolu s ní) a zpochybňování či odporování svatému písmu (v kontextu Sorky to znamená například prohlašování, že existuje pouze jeden bůh). Všechny tyto přestupky jsou trestány buď vyhnanstvím, nebo v lepším případě smrtí – smrt je obecně vnímána jako mírnější trest než vyhnanství, neboť každý ví, že osamělý Sorkan putující pouští na vlastní pěst je vyhnanec, a tudíž někdo, komu je radno se vyhýbat. Některé klany se přímo specializují na lov vyhnaných, neboť věří, že poušť musí být očištěna od špíny v podobě kacířů, bezvěrců, vrahů a zrádců.

Důležitou součástí sorkanské kultury je pomsta. Jako jediná dokáže ospravedlnit například zločin zrady – jestliže je Sorkanu zabita choť a on je posléze vyhoštěn ze svého klanu, může být přijat zpět poté, co zabije vraha své chotě. Je však běžná i mezi klany, což často ústí ve vzájemné vyvraždění.

Sorkanská jména

Jména jsou pro Sorkany důležitou součástí identity a zpravidla se představují celým jménem, nejenom rodným jménem. Sorkanská jména mohou být velmi dlouhá a je považováno za potupu, když si člověk celé své jméno nepamatuje.

Rodné jméno je jen jedno a dítě ho při narození dostane od svých rodičů, v případě pasování Sorkanem si jej člověk volí sám, nebo se nechá pojmenovat kterýmkoli Sorkanem. Nelze jej změnit. Všechna rodná jména jsou genderově neutrální, proto nemožná změna nepředstavuje pro transgender Sorkany problém.

Za rodným jménem následuje patronymum či matronymum; které je použito se odvíjí od toho, který z rodičů pochází ze stejného klanu, v němž se dítě narodilo. Patronymum/matronymum se tvoří ze jména rodiče a k němu pomlčkou připojená koncovka -yer pro muže, -kay pro ženy a -ziḥi pro ostatní. Ve většině klanů je pravidlem připojení i patronyma/matronyma rodiče. V určitých případech (např. osiření, pasování Sorkanem) je možno použít i jméno rodiče (či jiné osoby v případě pasování), který se v klanu dítěte nenarodil; jediným rozdílem je, že je nutno připojit i název rodičova rodného klanu.

Poslední částí jména je název klanu, jemuž by se dalo říkat příjmení. Po svatbě se název klanu, v němž novomanželé budou žít, připojí na samý konec jména toho z nich, který do klanu přichází.

Příklady

Rimha Siwaq-kay Badaghqer-kay Suhaltan – Rimha, dcera Siwaq, dcery Badaghqera, z klanu Suhaltan

Yarhaq Ikraz-yer Aytasaz-kay Gbaqafan Suhaltan – Yarhaq, syn Ikraz, dcery Aytasaze, z klanu Gbaqafan, který se přiženil do klanu Suhaltan

Tarqaz Yarhaq Gbaqafan-yer Ikraz-yer Suhaltan – Tarqaz, syn Yarhaqa Gbaqafana (Suhaltana), syna Ikraz, z klanu Suhaltan

Kazvarë

Doslovně „umění pohybu“, představuje základní kámen sorkanského válečnictví. Podle pověsti jej Sorkanům předali bohové v zájmu ochrany pouště pod dvěma pravidly: o kazvarë se nesmí hovořit v jiném jazyce než v sorkanštině a učit se mu nesmí nikdo jiný než Sorkan. Jedná se o bojové umění zaměřující se především na šerm s mečem, vyučuje se však i pěstní souboj a filozofie boje a války.

Zvláštní součástí kazvarë je takzvané ḥanarvarë – „umění smrti“. Jde o rituál pomsty, kdy Sorkan co nejpomalejším způsobem sprovodí ze světa svou oběť, čímž jí dá okusit svou bolest ze ztráty milované osoby i bolest, již ona osoba těsně před smrtí cítila, a celý proces zakončí poděkováním, v sorkanštině „parzerak“. Jedná se o tajné umění, které se má správně předávat pouze těm na stezce pomsty, avšak současně je rozšířeno i mimo ni vzhledem ke své nezvykle násilné povaze, která mnohé fascinuje, ale také proto, že není stanoven přesný trest za zneužití a nepovolenou znalost tohoto rituálu.

Náboženství

Sorkanské víře se obecně říká „sorkanské dvojbožství“. Jak název napovídá, na Sorku dozírají dva bohové – bůh kostí, Rayerenaz, a bůh krve, Raqaghdaz. Ve Svaté knize světa (sor. Seqhaner abven suyafuq) jsou vnímáni jako napůl muži a napůl ženy, s jednou polovinou těla mužskou a druhou ženskou. Jejich vztah není přesně vymezený, a proto může být interpretován jako sourozenecký, milenecký i přátelský. Rayerenaz je spojován se smrtí, materiálnem a skutečným světem, zatímco Raqaghdaz je spjat s životem, duchovnem a nadpřirozenem. Tito bohové jsou na všech úrovních propojení, neboť krev existuje i ve smrti a kost i v životě, avšak prohlašovat na základě toho, že nad Sorkou bdí pouze jeden bůh dvou tváří, je přísně zakázáno pod trestem smrti či vyhnanství. Podobným přečinem je i odmítání toho, že jsou bohové ve své podstatě bezpohlavní i oboupohlavní. Stejně tak se o nich nesmí hovořit v jiném jazyce než v sorkanštině.

Méně závažným přestupkem je urážlivé hovoření o bozích. To zahrnuje i používání určitých slov – třeba slovo pro kost, „yeren“, nikdy nesmí být samostatně vyslovováno zkráceně jako „yen“, přestože se v této formě vyskytuje v některých složených slovech (např. yenkereq „kostní dřeň“). Dalším příkladem je označení orlosupů slovem pro supa, „nezar“; správně se pro ně smí používat pouze slovo „yenqataz“ (dosl. „kostistráž“), neboť pouhé „nezar“ je vnímáno jako urážka.

O bozích

Podle pověsti o stvoření světa a bohů Raqaghdaz zatoužil po absolutní moci – vždyť život a smrt nemohou být oddělené, proč je proto nespojit v jeho těle a stát se tak nejmocnějším na světě? Svého druha Rayerenaze čestně vyzval na souboj, nedal mu však možnost odmítnout a pustil se s ním do boje, který trval dlouhé dny a noci, během nichž pršela krev a zasela v poušti oázy a zásoby podzemní vody pro budoucí studny. Z božské bitvy nakonec vítězně vyšel Rayerenaz a v zápalu hněvu na svého druha použil ḥanarvarë jako trest za jeho mocichtivou sobeckost. Rayerenaz však nedokázal žít s tím, že zabil svou nejbližší osobu, a navždy odešel z pouště. Po jeho smrti jej našli orlosupi, spolykali jeho kosti, krev a duši a navrátili se do Sorky, kde se Raqaghdazova duše podobným způsobem vrátila ze záhrobí v žaludcích klubáků. Tak bohové konečně nalezli rovnost – neboť klubáci nedokázali vyhubit všechny orlosupy, a orlosupi nedokázali vyhubit všechny klubáky, byl z větší části nastolen božský mír.

Sorkanská města

Seqhanzat

V překladu „Svaté město“. Podle pověsti první sorkanské město založené na řece pramenící z těla boha Raqaghdaze, zabitého svým bratrem Rayerenazem. Je de facto hlavním městem celé Sorské pouště a domovem pro tisíce lidí, schopné pojmout další tisíce návštěvníků. Představuje centrum obchodu i náboženství, proto zde člověk nalezne jak obrovská tržiště s čímkoli, co Sorkan ve svém životě potřebuje, tak nejsvatější místo sorkanské víry.

Pro ni se středu města tyčí k nebesům obrovská stavba z pískovce – Chrám těla (sor. Borantogba). Je místem pro modlitby a domovem Nejstaršímu či Nejstarší, kněžím a desítkám orlosupů bradatých, kteří se polodivoce potulují v okolí chrámu i po městě jakožto posvátní ptáci, jejichž tělo podle Svaté knihy světa obývá duše Rayerenaze, boha kostí. Lidé je krmí kostmi a na oknech nechávají misky s krví pro jiné ptačí obyvatele – klubáky, do nichž se vtělil Raqaghdaz, bůh krve.

Dezerfrizat

Nejzápadnější a nejvýše položené sorkanské město, nacházející se pod vrcholky Severního valu na okraji náhorní plošiny Vysokých písků v nadmořské výšce téměř 2000 metrů, čemuž odpovídá i jeho název – „Podhorské město“. Je domovem některých radikálnějších klanů libujících si v lovu cizinců, kacířů a vyhnanců.

Nuqalur

V překladu „Bílá studna“, zřejmě podle barvy kamene při hloubení městské studny. Jedno z největších měst ve Staré zemi společně s Yederkhabanem. Představuje také první linii obrany před útokem ze Sentských hor, v jejichž blízkosti se nachází.

Yederkhaban

V překladu „Skrytá země/místo“. Jde o něco menší osadu než Nuqalur, nacházející se ještě východněji ve Staré zemi v bludišti pískovcových skalisek pravděpodobně vyhloubených dávno vyschlou řekou.