Poznámka: Text se zlehka dotýká témat sebevraždy a znásilnění.

Úvod

Řád rytířů nejsvatějšího Leikiho (hovorově jen Řád) je organizace vzniknuvší roku 130 Nového letopočtu na popud povstání a války v Rasanu. Jako první s nápadem na její založení přišla Siris Angara I. Hikaria a po shromáždění tehdejších nejschopnějších bojovníků Lynirosu toto malé uskupení zaštítila královskou korunou v An Soranii a dala mu volnou ruku ve většině záležitostí za podmínky, že se ve všech případech bude zodpovídat vládci Lynirosu a věrně sloužit jemu i Říši. První hlavou Řádu jmenovala tehdejšího lyniroského generála Tujana. Leč své mládí prožil jako tulák, žoldák a zločinec, krátce před vypuknutím lynirosko-rasanské války se přidal k lyniroské armádě, aby se mohl konfliktu účastnit, avšak netuše, že se v následujících letech proslaví svou silou a nevídanou schopností získat si ostatní vojáky a vést je do bojů.

Prvním cílem Řádu bylo vybudovat základnu. Nabízela se An Soranii blízká města či samotné hlavní město, nakonec však zvítězil Tujanův návrh vybudovat řádovou pevnost v Karraské poušti. Důvod výstavby zrovna zde je dodnes veřejným tajemstvím – Řád to nikdy nepřiznal, ale snad každý se brzy dovtípil, že širé, zdánlivě nekonečné písečné pláně s minimem zeleně činily útěk z tohoto místa nemožným, nebo přinejmenším neuvěřitelně složitým. Tujan se zřejmě inspiroval vězením v srdci Rudé pouště nesoucím název Výheň. Výstavba kláštera započala roku 131 na vyvýšených skalách několik desítek mil východně od rašarského města Seyada a byla dokončena během několika desítek let. Jeho oficiální název zní Karraský klášter, ale pro většinu místních a samotné rytíře je to jen Klášter.

Řád původně sloužil pouze jako elitní vojenská jednotka, ale postupem času se mezi jejich cíle zařadilo i šíření leikinské víry do všech koutů Říše. Jejich vliv částečně dosahuje také do Středozemního sdružení.

Znakem a vlajkou je červené slunce na černém pozadí. Díky tomu se o rytířích často nepřímo mluví jako o „nočních sluncích“.

Život v Řádu

Řád je uspořádán do hierarchické struktury – na vrcholu je jeden, de facto dva vůdci, pod nimi vybraní nejsilnější a nejzkušenější rytíři, poté následuje vrstva obyčejných vyučených rytířů a na samém spodku se nacházejí učni.

Vůdce bývá nejstarším rytířem Řádu, který řeší všechny jeho vnitřní záležitosti a komunikuje s An Soraniou ohledně záležitostí vnějších. Každý vůdce si volí svého pobočníka, který ho zastupuje, je-li to třeba. V případě smrti vůdce se novým vůdcem stává pobočník, který si pak pro sebe volí nového pobočníka. Hovorově se vůdce říká i pobočníkovi.

Zkušení rytíři jsou jmenováni vůdcem. Mají pravomoci vést jednotky jak Řádových, tak jiných rytířů či vojáků říšské armády a starají se o menší záležitosti uvnitř Řádu, například mohou jmenovat učně rytíři, přijímat nové učně a vyučovat.

Obyčejní rytíři jsou nejpočetnější vrstva, která kromě výuky nemá žádné zvláštní pravomoci v Řádu, ale mimo něj stojí nad většinou říšské armády.

Učni jsou cvičeni ostatními rytíři mnohdy už od velmi mladého věku. Nevěnují se však jenom tréninku, ale také se v celém Kláštěře starají o práce jako vaření a uklízení, do čehož ostatní vrstvy zasahují jen částečně.

Pravda je taková, že toto rozdělení má další vrstvu, která rozděluje urozené a neurozené rytíře, a to i přestože se Řád prezentuje jako organizace, která na šlechtický původ nehledí. Šlechticové mají možnost po libosti opouštět Klášter, a to i v učňovském stavu, jestliže si je jejich rodina vyžádá, což zdaleka neplatí pro neurozené členy Řádu, kteří mají zakázáno Klášter opouštět – učňové nikdy a obyčejní rytíři pouze s povolením zkušeného rytíře či jednoho z vůdců. Urození často využívají svého postavení a toho, že jsou zřídka trestáni za přestupky ublížení na zdraví, a proto je fyzické násilí včetně sexuálního vážným problémem, o kterém však nikdo nemluví ani se mu nesnaží vyvarovat. Tyto praktiky také stojí za tím, že se na vyšší pozice dostávají pouze urozené ženy, jelikož těhotenství automaticky znamená vyloučení z Řádu.

Výcvik mohdy začíná už ve velmi raném věku, nejčastěji už před patnáctým rokem, avšak není vzácnost vychovávat i děti mladší deseti let. Urození učni nebývají prvorození; v drtivé většině případů jde o nejmladší děti šlechtických párů, které už by pro rodinu představovalo jen finanční přítěž, chtělo-li by se provdat či oženit. Pro neurozené děti je vstup do Řádu zcela jiná realita – téměř každý takový je buď sirotek, či dítě, které jeho rodiče Řádu přímo nabídli. Mimo to každý nelyniroský či nesentský učeň musí přijmout nové lyniroské jméno.

Zatímco urození mohou z výcviku kdykoli odejít, neurození nemají jinou možnost než zůstat, proto není neobyčejné, že se mnozí pokusí Klášter opustit jinými způsoby. Za přibližně sedm set let existence Řádu však Klášter prošel tolika opatřeními, že je téměř nemožné vzít si vlastní rukou život.

Samotný výcvik je tvrdý a nelítostný, aby mohl vychovat stejně tvrdé a nelítostné vojáky. Jeho součástí je nejen trénovaní těla, ale také mysli – učni se učí o leikinské víře, o ideálech Říše a pokroucených obrazech zemí, které Říše považuje za kacířské za účelem přesvědčit budoucí rytíře, že bojují za správnou věc.

Rytíři jsou nechvalně proslulí svými rozpoznatelnými stejnokroji černé barvy s rudým sluncem na hrudi, maskami zakrývajícími horní polovinu obličeje a meči vyrobenými z černé oceli. Zkušení rytíři mívají svůj oděv o něco honosnější, což jde poznat především podle bohatěji zdobeného pláště.