Úvod
Altejská říše (jedním slovem Alteja) byla v letech 27 až 1095 Starého (Keassova) letopočtu největším a nejmocnějším státním celkem na Kélasu, který ovládal především jihovýchodní kraje světadílu. Státním jazykem byla altejština, z níž se vyvinuly současné jazyky kalská a sennijská rasanština, rašarština a suteiranština, ale která je stále okrajově používána na lyniroských univerzitách jakožto jazyk vědy a v Rašarii slouží jako liturgický jazyk keassítství. Hlavním a největším městem bylo Yáirími’á (doslova „říční delta“), které je v dnešní době známo pod názvem An Sorania.
Za celou dobu své existence k sobě Alteja připojila následující oblasti (s dnešními názvy): Astarsko, část Amarských stepí, většinu Orayenu, část Sentska, většinu Yisénie, Karraskou poušť, Rudý poloostrov, severní část Jižních ostrovů.
Přímým následníkem říše je Rašarie, v současné době pod nadvládou Jižní říše.
Vznik říše a Keassův vzestup
Alteji předcházely desítky až stovky maličkých království roztroušených v okolí dolního toku a povodí řeky Akeyada (dnes Ákeir), v dobách největšího rozmachu dosahujících až k dnešnímu Lúnskému jezeru. Tato éra nazývaná „doba starých altejských království“ mohla trvat až dva tisíce let. Rozpory a války mezi jednotlivými králi byly tehdy běžné a spojenectví mnohdy zanikala rychleji, než vůbec stihla vzniknout.
Takovým králem se jednoho dne stal i Keassa, který na trůn svého maličkého království po smrti svého otce nastoupil jako velmi mladý. Jeho ideálem, který už odmala přiživoval i jeho otec, bylo všechna království sjednotit a učinit konec zbytečným válkám, na jejichž výsledek se do roka zapomene. Spousta králů jej měla za blázna, ale hrstku mladíkovo charisma a ohodlání okouzlilo a spojili svá království v zárodek budoucí Altejské říše. Keassa válčil a vyjednával následujících téměř deset let, během nichž se ukázalo, že nebyl žádným pošetilým princem, ale výtečným stratégem i diplomatem, který si na svou stranu skoro vždy dokázal získat, kohokoli si jen zamanul. Začaly se šířit zvěsti, že ten mladík je bohem požehnaný, nebo dokonce sám bůh v přestrojení, zavítavší na zemi s cílem přinést lidu mír. Keassa nic z toho nepopíral a na otázky, zda je bohem, odpovídal tajemným úsměvem.
Králem nové Altejské říše byl korunován roku 27. Na jeho počest byl vytvořen nový letopočet začínající dnem jeho narození. Nezahálel a dal se do budování svého snu, který poslední necelé desetiletí sliboval – dal nechat stavět královský palác Keassadráyma v srdci Yáirími’á, infrastrukturu mimo města a nové osady. Dal se do honu na poslední vzdorující krále a začal říši rozšiřovat do všech světových stran – na severu dobyl sousední říši Myartai a na jihu posunul hranice až daleko do krajů, kde dosud žily jen kočovné národy starých Čytarijců, Yiséňanů a jiných národů, které Altejané buď vyhubili, nebo asimilovali.
Keassa samozřejmě nebyl jediným, kdo se během zrodu Alteji proslavil. Další význačnou osobností byl Lian, který se sice narodil do prosté rodiny jako dívka, ale během válčení se z obyčejného pěšáka vypracoval na nejvyššího generála Keassovy armády a mimo jiné se stal Keassovým nejbližším přítelem a milencem. Štěstí jim však nepřálo a Keassova sláva se jim vymstila, když na nově korunovaného krále padla povinnost zajistit si dědice, aby nově vzniklá říše nepadla dříve, než stačila dosáhnout rozkvětu. Jeho volba nakonec padla na vojenskou léčitelku Tuguu a společně položili základy dynastie, která dostala název Keassít. Tuguu si byla vědoma toho, komu skutečně patří Keassovo srdce, byla však odhodlaná sloužit Alteji stejně jako on, ať to stálo, co to stálo. Sama pak udržovala vztahy s ženami mimo své manželství a s Keassou se měli především za přátele nežli za královský pár.
Důležitým milníkem v brzké altejské historii, který má na Kélas dopady dodnes, byl první a poslední pokus o atentát na Keassu. Stalo se tak krátce po dobytí Myartajské říše, proto nebylo divu, že útočníkem byl jeden z členů myartajského dvora, osobní kouzelník bývalého panovníka. Jednal na vlastní pěst z nespokojenosti s pádem své říše a novým uspořádáním v rámci Alteji, ale především z nenávisti ke Keassovi a jeho bezmezné moci. Ačkoli zaútočil kouzly, Keassa vyvázl téměř bez zranění a Lian, který Keassu jen vzácně nechával o samotě, atentátníka kvapně zneškodnil.
Kde by jiný podlehl strachu, Keassa, sám kouzelníkem, zavětřil příležitost. Využil toho, že na veřejnosti kouzla nepoužíval, aby si tím získal respekt svých poddaných bez kouzelnického nadání, jichž mezi altejským lidem byla drtivá většina, a po popravě myartajského atentátníka vyhlásil pod trestem smrti úplný zákaz kouzel v celé říši – to odůvodnil tím, že kouzelníci své schopnosti ukradli bohu, aby se proti němu obrátili. Tento nový zákon na několik desetiletí umožnil vznik zvláštních lovců odměn zaměřujících se výhradně na lov kouzelníků a neprodleně po atentátu bylo zaznamenáno i pálení knih, avšak yáirími’aská knihovna, tehdy nejvýznamnější a největší knihovna v Alteji, se proti tomuto ostře ohradila a jakékoli ničení knih a textů označila za kacířství. Další knihovny zaujaly stejné postavení a nakonec bylo dohodnuto, že v zájmu zachování vědění budou knihy o kouzelnictví pouze odstraněny z veřejných sekcí a uschovány pod zámkem.
Přežití atentátu vedeného kouzelníkem Keassovi jen napomohlo k upevnění kultu osobnosti a zbožšťování jeho jména a rodové linie. Samotný zákaz kouzel pak zaručil, že se Keassovi ani jeho dynastii nikdo neopovážil oponovat po dalších tisíc let.
Život v Alteji
Co se týče státního zřízení a rozdělení státní moci, altejští panovníci už v prvních staletích pochopili, že museli vymyslet důmyslný systém sahající do všech koutů říše, aby ji udrželi pohromadě. V samých počátcích se moc soustředila výhradně do Yáirími’á a držel ji v rukou výhradně král, který si své místo udržoval za pomocí vojska a svých nejvěrnějších stoupenců a spojenců. U Keassy navíc významnou roli hrál kult osobnosti, který ovlivňoval nejen národnostně altejské obyvatelstvo. Po jeho smrti podobný systém fungoval až přibližně do roku 200 KL, kdy altejští dobyvatelé poprvé narazili na silný odpor, který nedokázali odrazit tím jediným, na co dosud spoléhali, tedy přesilou a poměrně disciplinovanou a svým bohem Keassou motivovanou armádou.
Přestože nakonec obsadili všechny problémové oblasti, jmenovitě Záliví (dnešní Sennie), poušť Karra a část Sentských hor, tyto země se ukázaly jako vysoce nestabilní a jeden král nestačil na to, aby v říši udržel pořádek. Byl nucen vybrat jednoho důvěrníka z kruhu svých nejvěrnějších, národnostně altejských stoupenců pro každý kraj, aby v něm osobně udržoval pořádek. To zahrnovalo jak potlačování odporu vojenskou silou, tak vyjednávání s místními obyvateli o takových podmínkách, z kterých by navenek těžily obě strany, ale ve skrytu především ta altejská. Tento systém se ukázal jako vysoce prospěšný a spolehlivý a s několika vylepšeními vydržel až do počátku 8. století, kdy byl v Keykice (největším suteiranském městě) zavražděn tamní suteiranský důvěrník a Suteiranci během několika let dokázali jak odrazit veškeré altejské pokusy o opětovné nastolení nadvlády, tak sestavit vlastní vládu, jíž se stala Nejvyšší rada složená z nejvlivnějších Suteiranců. Právě tento incident předznamenal postupné hroucení altejské moci, čehož využili nejen Rasaňané, ale také nájezdníci zvenčí.
Altejská společnost byla převážně patriarchální. Na královský trůn sice mohl usednout pouze muž a vojáky v armádě byli v drtivé většině případů muži, avšak ženy zastávaly důležitou roli v diplomacii a na univerzitách, kde tvořily většinu učenců. Za Alteji rozkvétalo také umění a architektura. Obrovské množství budov v dnešních lyniroských městech pochází právě z dob Altejské říše. Altejané byli mimo jiné výborní mořeplavci – toto umění dodnes udržují Rasaňané.
Altejané založili množství měst, která jsou dnes důležitou součástí Jižní říše. Kromě již zmíněného Yáirími’á to jsou také Kyyulugu (dnešní Kjustram, hlavní město Středozemního sdružení), Gellea, Litea (domov největší kélaské univerzity), Perana (za dob Alteji vojenský tábor, v dnešní době významná křižovatka obchodních cest a vojenské cvičiště) a mnoho dalších.
Náboženství
Keassa se už za svého života bezděky stal živoucím bohem, neboť lidé zarytě věřili tomu, že obyčejný člověk by nedokázal sjednotit stovky králů a věnovat lidem ohromnou, bohatou říši. Povídačky a drby o sobě nikdy nevyvrátil ani nepotvrdil a spíše je využíval ke svým účelům a ještě větší slávě. Kolem jeho osobnosti a rodu se během následujících desetiletí vyvinulo nové náboženství, jemuž se začalo říkat keassítství a jehož stoupenci věřili v božskost jak Keassy, tak celého jeho rodu. Do druhého století Keassova letopočtu keassítství téměř zcela vytlačilo původní víru.
Předkeassítská víra uctívala jediného boha, zvaného První (altejsky Han Kin Isá). Právě monoteismus zřejmě usnadnil Keassův vzestup a svatořečení, neboť lidé si jeho schopnosti vysvětlovali tím, že se do něj První vtělil. Skeptici patřili většinou mezi nižší společenské vrstvy a keassíty byli označováni za kacíře a vyhošťováni ze svých komunit. Tito lidé raději volili odchod, povětšinou na jih, kde se jim s altejskou expanzí otevíraly nové možnosti a neosídlená země. Právě expanze říše je však nutila ustupovat dále a dále a relativního klidu se jim dostalo až v Rudé poušti a na jižních ostrovech – do té doby, než i tam altejská armáda zavítala. Skeptici však svou víru v procesu nekonečného stěhování opustili, neboť se pro ně První stal zrádcem, který sestoupil na zemi s touhou ovládnout svůj lid a laskavost prokazovat jen těm, jež věřili v jeho smrtelnickou schránku. Potomci těchto odpůrců jsou dnešní kalští a sennijští Rasaňané a Suteirané, kteří přijali víru v boha dne a boha noci.
Keassítstvím zásadně otřásla smrt posledního krále keassítské dynastie, který sešel mečem líského nájezdníka Sorana Hikarii Lyniroského při bitvě o Yáirími’á, neboť tím po meči vymřela celá přímá svatá linie rodu. Mnozí keassítové si to vyložili tak, že Keassův duch tímto opustil zemský povrch, a své víry se proto vzdali, mnozí si ji však úzkostlivě uchovali v naději, že je Keassa povede i z absolutního záhrobí a ochrání je před lískými dobyvateli. Právě díky nim keassítství přežívá i do současnosti v dnešní Rašarii, kde drtivá většina obyvatel stále věří ve svého prvního krále Keassu i navzdory lyniroské nadvládě a těsné blízkosti Řádu šířícího víru v jediného boha Leikiho.
Přestože se keassítství stalo státním náboženstvím, praktikovali ho z drtivé většiny pouze etničtí Altejci. Ve zbytku říše bylo druhým nejčastějším náboženstvím víra v boha dne a boha noci, která se z Kíhie rozšířila v celém Rudém poloostrově a velké části jižních ostrovů. Na západní hranici převládalo motranství a na severu víra ve Vyšší.
Úpadek a zánik
Za počátek úpadku se považuje rok 623 Keassova letopočtu, neboť od té doby už Alteja nebyla schopná ovládnout žádná nová území. Říše pak začala zažívat nátlak jak zvenčí, tak zevnitř. Z vnitřních sporů šlo nejdříve o Suteiru, která se úspěšně odtrhla roku 743, a o století později o Rudý poloostrov, který se osamostatnil roku 888 a vytvořil Rasanské království. U vnějších sporů se začali projevovat Senťané a Yisénci, jejichž nově vzniklý stát Velká Yisénie si nárokoval část altejského území. Co však definitivně předznamenalo začátek konce pro mocnou říši, byly první líské nájezdy v okolí města Kyyulugu roku 956.
Od tohoto roku začínají takzvané altejsko-líské války, které sestávaly nejprve z ojedinělých nájezdů líských kmenů, ty však postupně přešly v dobývání a Staří Lísané se s každým rokem dostávali hlouběji a hlouběji do altejského vnitrozemí. Lísané do té doby žili ve své vlastní Líské říši, avšak kouzelnické spory a války mezi kmeny způsobily, že se říše rozdrobila a její obyvatelé se vydali hledat nové domovy mimo Damsétskou step. Staří Lísané byli převážně kočovníci a výteční jezdci a válečníci, na které převážně pěší a námořní altejská armáda zkrátka nestačila. Situace využilo i Amarské království, které na Alteju začalo dorážet ze severu a v následujícím století dobylo Astarsko.
Jako první významné město padlo roku 975 Kyyulugu, díky čemuž kmeny Orayenců a Lynirosanů snadno ovládly okolí Lúnského jezera. Právě zde se Lynirosané poprvé setkali se Senťany a Yisénci, kteří se následně stali jejich největšími spojenci a díky nimž roku 1095 dobyli hlavní altejské město. Nájezdníci vyvraždili všechny, kteří se jim nepodrobili, a Alteja, drolící se ze všech stran už přes sto let, definitivně padla se smrtí posledního altejského krále keassítské dynastie, Irítugua V., jehož zabil Soran Hikaria Lyniroský, budoucí vládce nového Lyniroského království vystavěného na troskách tisícileté říše.
